Krosový etapový adventure závod Etapák - Cíl neznámý napsal první díl svého života. Vrátili jsme se tam, kam jsme dlouhá léta chtěli...
Je to téměř pět a půl roku, co jsem dopsal tento článek o Etapáku 2016. Závodu, kde měl každý být. Nejlepšímu koloběžkovému závodu všech dob. Alespoň z mého pohledu a pohledu mnoha z těch, kteří měli štěstí se ho v oněch dobách zúčastnit.
Závodu, který mi hrozně moc chyběl.
Ne kvůli závodění samotnému, ale prostě proto, že sejít se na jednom místě na pár dní s lidmi, se kterými si máte co říct, i když se vidíte třeba poprvé v životě, je dnes opravdová vzácnost. Je to i z toho důvodu, jak jsem perem Marka Frosta psal o Vánocích, že „… v životě stále ubývá smysluplných věcí, o něž bychom bojovali kvůli cti, pro lásku k nim nebo ničím nezkalené uspokojení, že jsme otestovali sami sebe v souboji s nejlepšími. Nejde ani tak o to, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme, nýbrž o to, že vždycky odejdeme lepší díky pravdě, před kterou jsme stanuli a kterou jsme se o sobě dozvěděli.“
Etapák – Cíl neznámý jsme dali dohromady právě z toho důvodu, že nám to všechno chybělo. Jízda na koloběžce neznámými kouty naší země. Noci u ohně, kdy se nechce jít spát a chladná rána, do kterých se nechce vstávat. Což by byla škoda, protože každý další den může být vždy lepší než ten předchozí.
Udělali jsme ho trochu jiný. Adventure. Krosový.
Jenže když se vše nakonec sečte, je jedno jestli jezdíte na silnici, v terénu, nebo létáte balonem. Když si v cíli plácnete s novými kamarády a dlouho do noci si povídáte nejen o závodě, ale vlastně o čemkoliv, zapomenete, kdo vyhrál volby, kolik je nakažených, kolik stojí elektřina, nebo to, že byste vlastně měli jít spát. Za pár hodin totiž zase vstáváte a jedete dál.
Drsný, extrémní, nejtěžší v životě – taková slova jsme slýchali v cíli. Jenže nakonec Etapák ujel vlastně každý, vždy jen za jinou porci času. Nikdo se neztratil, nikdo se neutopil. A v cíli jsme se po čtyřech dnech sešli všichni i s těmi nejposlednějšími s posledních. Protože ti, stejně jako světoví šampioni, k takovému závodu neodmyslitelně patří.
Mám z toho opravdu dobrý pocit a jsem skutečně rád, že jsme se dokázali vrátit atmosférou tam, kde to celé začalo. A pojedeme dál. Na jaře, jak jsme původně plánovali.
Znovu se sejdeme 28.4.2022 v Chlumu u Třeboně a vyrazíme vstříc Cíli neznámému schovanému v hlubokých lesích na konci světa. Jinak to ani nejde.
Když kluci a holky v sobotu v noci zahráli Igelit od Nedvědů, došlo mi, že o tom to vlastně celé je. Mottem druhého ročníku tak bude…
„…po cestách dál, dál, dál hledaj normální svět…“