Poslední rok byl poměrně turbulentní a překvapivě mi poskytl dost času na občasné výjezdy za hranice (firma je více než rok zavřená). Na podzim jsem vyzkoušel pár prvních kopečků (Ötztaler Gletscherstraße, Passo dello Stelvio, Grossglockner Hochalpenstrasse) a musel jsem dát za pravdu všem koloběžkářským matadorům, že to má něco do sebe. Nezdolávám kopce sice 3-6 krát (to budu muset ještě trochu potrénovatJ), občas koloběžku tlačím, ale výhledy, které se mění každou zatáčkou a místa, kde potili krev účastníci Gira, Tour či Vuelty jsou návykové.
Na začátku května tedy padlo rozhodnutí, že je potřeba začít jezdit, abychom si před prvním závodem Seriálu dlouhého koloběhu trochu přivykli na koloběžky. Po pečlivém zkoumání se vykrystalizovaly 3 možné cíle: podél Visly Polskem k Baltu, Řecko nebo Španělsko. Ve čtyřčlenném týmu (dva cyklisté, dva koloběžkáři), vzhledem k počasí, padla volba na Španělsko.
Plán jsme měli jednoduchý: co nejrychleji přejet trasu 2500 km na francouzsko-španělské hranice, trochu se rozjezdit podél pobřeží, a pak si vybrat nějaké hezké úseky z historie Vuelty (bonbónkem se mělo stát Angliru – mýty opředený kopeček).
Vzhledem k počtu řidičů jsme cestu do Španělska zvládli nonstop zhruba za 25 hodin, což s naším bydlíkem považuji za světový rekord na dlouhých tratích. Od prvního dne jsme plnili plán tréninku na 110 procent a snažili se v rekreačním tempu jezdit od tmy do tmy.
První dva dny jsem najezdil 250 km po nádherném pobřeží Costa Bravy a musím uznat, že dokonalý asfalt příbřežní silničky, nulový provoz a naprostá slušnost řidičů mne nadchla, především cca prvních 100 km od francouzských hranic mi silně připomínalo Korziku.
Ne vše jsme samozřejmě podchytili dokonale, hned první večer jsme s kolegy zjistili, že jsme si přeci jen doma něco zapomněli a do karavanu jsme večer dorazili „well done“ z levé strany (kdo by čekal, když jede z 8 stupňové sloty, že u moře budou teploty kolem 25J).
Po večerní poradě padlo rozhodnutí, že rovin bylo dost, a protože byl náš výlet limitován dovolenou kamaráda Tomáše, nastal čas přiblížit se k horám. Volba padla na vesničku Pola de Laviana v Asturii (právě zde startovala v roce 2020 nejkratší etapa Vuelty dlouhá 109,4 km, o jejíž prostupnosti jsme se chtěli přesvědčit na vlastní kůži). S vášnivým cyklistou Tomem ještě při nočním přejezdu trochu mudrujeme, jestli je to vlastně dobrý nápad, nechat si Angliru na závěr etapy, ale vzhledem k faktu, že na trase v noci míjíme region La Rioja a doplňujeme zásoby tohoto španělského zázračného nápoje, dodáváme si odvahy a rozhodnutí je definitivní. Ráno po 900 km nočním přejezdu zkusíme jednu celou etapu Vuelty a uvidíme, jak to dopadne.
Ráno se nám nechce moc vstávat a bohužel vyrážíme až po 10, a to, že mi navigace ukazuje, dojezd za 12,5 hodiny, mne nechává naprosto klidnýmJ. Obědvám kolem 13 (jako vždy před obchodem na chodníku, je to rychlé, levné a ve Španělsku výborné), lehce znejistím, neb na tachometru mám sice 45 km, ale 15 nepatřilo do trasy (v jednom místě se trasy přibližují k sobě a zamotal jsem se (hodina navíc!!!).
Trochu se tedy posnažím, přepnu na režim „dupu a nepřemýšlím“ a povede se mi po 2 kopcích třetí kategorie a 1 kopci první kategorie dostat na 90 km (chybí už jen kousek - 20 kmJ a dva kopečky).
Lehce mne znervózňuje fakt, že se připozdívá, sil již moc nezbývá a neodhadnu, jak budu vypadat pod kopcem. Naopak mne těší, že Tomáš na kole ujel etapu za 6 h, tedy dvojnásobek času Carthyho z EF. U mne to stále vypadá na 12-13 hodin:)))).
Mobilizuji síly a kolem 19:00 jsem v malebné vesnici La Vega – Riosa. |S Martinem jsem domluvený, abych se už nezdržoval nákupem, že mi udělá občerstvovačku pod začátkem stoupání. Radši se komplet převlíkám do suchého, beru noční sadu oblečení, světla a jdu na to. Klukům trochu závidím, že si sedí v karavanu a mají již pohodu, ale co naplat, plnění snů občas bolí:).
Alto de El Angliru – ikona Vuelty, asturijský kolos, soudce Vuelty, Olymp cyklistiky - kopec, proti jehož zařazení byli i samotní profesionální závodníci: 12,55 km stoupání, místy 23,5 procent (v těchto místech mají cyklisté v nášlapech problémy kolo i tlačit), průměrně 10 procent na straně jedné a rekreační dálkoplaz Tomáš na Kickbiku na straně druhé…. Rovnice, kde vlastně neznámé nejsou:))))) a každý si to umí spočítat.
Na vlně adrenalinu jde prvních 6 km (průměrně necelých 7 procent) pohodově, překvapuje mne naopak, že tlačím minimálně, interní výrobna přírodních drog v těle funguje na jedničku. Situace se začíná komplikovat 6 km před cílem po falešné rovince, kde se rychlost na tachometru přehoupne na pár vteřin nad 20 km/h.
Druhá polovina kopce již plní všechny mé načtené a nakoukané představy beze zbytku, nejdříve Cuesta Les Cabanes 22%, Los Picones 15,5%, Cobayos 19%, La Cueňa les Cabres 23,5%, LÁviru 21,5%, na závěr rovinka a dál už to nikam nejde. Dojížděl jsem za totální tmy, čas jízdy 13 hodin (Carthy mi dal 10 hodinJ)))). Z posledních 6 km jsem poctivě tlačil 4 km.
Fotky pocházejí z druhého dne, kdy jsme si to s Tomášem vyjeli ještě nafotit a kdy byla na rozdíl od noci větší zábava. Potkávám i pár cyklistů, kteří překvapivě řeší podobné potíže (pro ně je však sesednutí z kola asi větší psychický problém, a tak kličkují jako zajíci). Musím podepsat, že Angliru již nemá s cyklistikou respektive koloběhem moc společného, byť je v ČR určitě dost vrchařů, kteří by to vyjeli bez ztráty kytičky, ale zážitek je to nezapomenutelný!!!!
Zbytek dne již jsme věnovali vyjetí zatuhlých svalů a náš cyklistický nadšenec si střihl ještě kousek další vueltské etapy v oblasti Cavadonga. Následoval rychlý přesun do Barcelony kvůli testování, trocha výletování kolem města, čekání na výsledky testů a opět rychlý úprk do ČR přes liduprostou Evropu. Abychom si protáhli nohy, zastavili jsme se ještě na vloženou časovku ve Švýcarsku a objeli jsme Neuchatelské jezero. Celkem jsem najezdil zhruba 600 km, převýšení radši nepočítám:)))))).
Pokud by Vás zajímalo více podobných nápadů, k inspiraci Vám může pomoci náš týmový facebook @fftturnov.
Tomáš Hájek st., rekreační posunovač koloběžky po světě