Zdravím přátele koloběhu, obzvláště přátele značky Kickbike
… každý člověk si tak nějak žije svůj vlastní příběh. Pokud jde o mě, přibližně polovinu dosavadního života mi nějakým způsobem vyplňují koloběžky, zejména pak koloběžky značky Kickbike. Když se tak zamyslím, je to spíše příběh kamarádství, do kterého se jednoho dne dostaly koloběžky, a za pár let Kickbiky. Ty se také staly v posledních letech téměř každodenní náplní mého života.
Když se můj věk chýlil k plnoletosti, následoval jsem kamarády z atletické party na pražské Slávii, konkrétně pány Václava Lišku a Jana Vláška, s nimiž jsme zhruba od dvanácti let trávili téměř každé odpoledne na tréninku, a mimo jiné jsem dal na radu našeho trenéra, že k atletice je lepší jezdit na koloběžce nežli na kole… a k narozeninám jsem tehdy od našich dostal jedinou pořádnou koloběžku dostupnou v ČR, tedy K5 od zlínského koloběžkového mága Petra Vavruši.
Koloběžkování jako takové mě záhy začalo velmi bavit. Koloběžku jsem využíval jako dopravní prostředek po Praze a k občasným výletům - jak jinak než s již zmíněnou atletickou partou. Fantastické zážitky i vzpomínky mám však především z prvního výjezdu na víkendové závody Rollo ligy, kam mě kluci „vytáhli“. Poznal jsem tam jiný svět než svět atletický – neříkám, že lepší, ale jiný. Důležité zde bylo závod hlavně přežít, a pak to řádně oslavit, ať už v restauraci, v hospodě, u ohně, v tělocvičně kde se hromadně spalo, anebo ve stanu. Kluci dřív nebo později s atletikou sekli a začali objíždět koloběžkovou ligu častěji, já jsem na „stroji“ paběrkoval vždy jen mimo atletickou sezonu.
Nás, členy bývalé atletické party, od té doby začala spojovat hlavně láska ke koloběžkám a zážitky s nimi spojené. Začali jsme obrážet vrcholné koloběžkové závodní akce a já osobně jsem, především díky atletické přípravě, posbíral šest druhých míst z MS i ME a nějaké ty štafetové vavříny. Individuální zlatá medaile mi ale stále (a možná už navždy) chybí :)
Postupem času jsme si s kamarády uvědomili, že nás koloběžky a dění kolem nich baví a naplňují víc a víc. Před osmi lety jsme tedy spolu s naším velkým, již koloběžkovým kamarádem Jardou Tlapou založili firmu. Jelikož jsme všichni byli hlavně závoďáci, začali jsme dovážet do Čech koloběžky, na nichž jezdila většina světové špičky - Kickbiky!
Naše láska ke koloběžkám dospěla dokonce až tak daleko, že jsme „zpunktovali“ dvě šílené akce, jmenovitě Tour de France a Giro na koloběžkách - v kompletní verzi, každou etapu den před cyklisty. Tour i Giro byly hlavně příběhem Honzy a Vaška, kteří měli lví zásluhu na tom, že se oba dva projekty vůbec mohly uskutečnit. Osobně považuji fakt, že jsem celé Giro d´Italia projel na svém Kickbiku absolutně bez tréninku a přípravy, ba i bez nějaké velké motivace (motivovalo mě jen kamarádství a vědomí, že by mi bylo líto, kdybych propásnul nějakou srandu), za příběh absolutního štěstí!
Doufám, že můj koloběžkový příběh zdaleka nekončí, možná ještě zkusím jedno mistrovství světa, ať nedopadnu jak Ivan Lendl ve Wimbledonu, ale hlavně - pokud se v roce 2045 pojede 100. ročník Vuelty na koloběžkách… a bude-li možnost tento podnik absolvovat s pány Liškou a Vláškem… a pojede-li se opět na koloběžkách Kickbike… bude to znamenat, že naše přátelství potrvá dál. A navíc - jako bonus, že naše firmička neskončí v propadlišti dějin, a že se nekonečná kniha příběhů koloběžek Kickbike bude psát dál…
