Ondrova cesta přes Švýcarsko

V polovině května byl v Ženevě státní svátek, tak jsem se rozhodnul vzít si v pátek

dovolenou a najednou jsem měl i s víkendem čtyři dny volna a, jak jsem se již v minulosti

přesvědčil, to je doba za kterou se dá už podniknout dobrá koloběžková expedice. Kvůli

všemožným restrikcím, které jsem radši ani nestudoval, při překračování hranic, jsem si řekl že to je asi dobrý důvod proč tentokrát zůstat ve Švýcarsku a tuhle zemi trochu prozkoumat. Navzdory tomu, že jsem zde už téměř rok a půl, jsem poznal jen velmi malou část Švýcarska a situace s covidem nějakému velkému cestování taky nenasvědčovala. Můj pomyslný seznam míst, která bych chtěl vidět se plnil a tak mi připadlo jako dobrý nápad nějaká z těchto míst na koloběžce navštívit. Bylo tam pár míst v Bernských Alpách, Interlaken, Luzern, Zürich, Bodamské jezero… a trasa byla na světě. Asi 470 kilometrů, což jsem předpokládal že by mohlo být tak akorát na čtyři a půl dne. Tentokrát jsem nechtěl moc hrotit vzdálenost, protože kromě pár stovkových a jednoho dvoustovkového výletu jsem toho na koloběžce od cesty do Monaka vloni na podzim moc nenajezdil. Na druhou stranu, dost jsem toho nachodil po horách, takže jsem si docela věřil.



Pár dní před začátkem cesty předpověď počasí hlásila deště a v horách i sněžení. Mohl

jsem z výletu vycouvat, ale řekl jsem si, že nevyjet je strašně snadné a že radši si nechám nakopat zadek od počasí a zabalím to na cestě, než rovnou zůstat doma. Nakonec stejně nejlepší zážitky bývají ze situací, kdy člověk vystoupí z oné pomyslné komfortní zóny. Na druhou stranu, taky se říká, že štěstí přeje připraveným, a tak jsem se vybavil na jízdu v dešti a byl rozhodnutý jet za každého počasí, pokud to aspoň jen trochu půjde. Kromě nepromokavé bundy a kalhot jsem si zabalil i jednu tajnou zbraň - růžové gumové rukavice na čištění koupelen! Byl to nápad, který jsem dostal večer před cestou. Doufal jsem, že cokoliv bude lepší, než sjíždět v horách s promočenými rukavicemi v teplotách lehce nad nulou, ale sám jsem byl zvědavý jestli tohle řešení

bude fungovat tak, jak jsem si představoval.



Na cestu jsem vyrazil po práci ve středu odpoledne a z Ženevy se do večera přesunul asi

70 kilometrů na sever pod první horská stoupání, která se nacházela na severní straně

ženevského jezera v kantonu Valais. Tarp jsem si rozložil v poměrně hustém křoví vedle řeky, hned pár metrů vedle cyklostezky takže jsem byl dobře schovaný a nebál jsem se, že mě někdo v noci objeví.


Další den ráno jsem už v 7:00 byl na stupátku, protože mě čekalo dlouhé stoupání do 1500 metrů nad mořem a potom ještě pár hupů o nějakých 200 výškových metrů níže. Kolem jedenácté mělo začít pršet, a tak jsem se chtěl dostat co nejdále ještě za sucha. Stále jsem doufal že předpověď nevyjde, ale vytrvalý déšť přišel opravdu zhruba hodinu před polednem. Rozhodnul jsem se nečekat než déšť přejde a s chutí jsem šel vyzkoušet model “gumák” s růžovými gumovými rukavicemi v hlavní roli. Klíčem bylo se nezpotit pod bundou, což by ve stoupání mohlo být problematické, ale protože se teplota v těchto výškách pohybovala jen pár stupňů nad nulou a v jednu chvíli začalo i sněžit, nebyl to moc velký problém. Stačilo jen přejít do chůze a trochu si užít toho nečasu. Opravdu jsem si toho mohl užívat, protože i po hodině pohybu v silném dešti,

který přecházel občas do sněžení jsem se díky vybavení cítil dobře. Ve sjezdu jsem nemrznul a gumové rukavice se ukázaly jako jednoduché, ale velmi účinné řešení. V letních pařácích bych si je nebral, ale do nízkých teplot s deštěm se ukázaly jako skvělé řešení. Jen ten materiál není nejpříjemnější na ruce, ale pořád lepší než mrznout. S nastavením hlavy, že mě na téhle cestě žádný déšť nezastaví jsem se projel skrz systém údolí a průsmyků velkou část Bernských Alp a přes Interlaken jsem se dostal asi 40 kilometrů před Luzern, kde jsem skrytý na luxusní louce horách kousek od silnice postavil tarp a šel spát. S denním nájezdem 155 km a nastoupanými 2500 metry jsem byl víc než spokojen a začalo mi docházet, že k Bodamskému jezeru dorazím asi

o trochu dřív než jsem plánoval.

V pátek ráno jsem měl trochu peripetie s hodinkami které používám k navigaci a musel

jsem je restartovat do továrního nastavení, čímž jsem se odsoudil asi k hodině jízdy bez navigace, ale naštěstí tento úsek cesty nebyl navigačně náročný. To je krása jízdy v horských údolích - cesta je totiž více méně jasná. Kousek před Luzernem jsem u jezera narazil na čisté veřejné záchody, takže jsem mohl pohodlně provést ranní hygienu. Někdy stačí k radosti tak málo! Když jsem dorazil do Luzernu, udělal jsem bleskovou prohlídku města. Vidět jsem chtěl vlastně jedinou věc a to je známý dřevěný most vedle nějž stojí ve vodě kamenná věž. Po rychloprohlídce města pokračoval dál směrem k Zürichu. I když jsem už vyjel z hor, čekaly mě ještě kopce před příjezdem k jezeru Zurich see. Krátké, výživné a jak se člověk dostal nahoru, hned zase sjížděl do údolí, aby mohl vyjet (nebo vyjít) další krátký prudký kopec. To se chvíli opakovalo, než jsem přijel

na hráz jezera, odkud jsem pokračoval do centra Zürichu. I zde jsem trochu zmoknul a z centra města jsem přes kampus ETH - jedna z nejlepších světových univerzit - pokračoval směrem k městu Winterthur. Až tam jsem ale ten den nedojel, protože začala přicházet noc, a tak jsem to po 160 kilometrech ten den zapíchnul kdesi v lesíku jen pár kilometrů před Winterthurem.


Po probuzení následující den mi zbývalo asi jen 60 kilometrů k Bodamskému jezeru, což

byl můj původní cíl a mě už bylo jasné, že v cíli budu zhruba o den dříve a že výlet budu moc ještě trochu protáhnout. Během následujících několika desítek kilometrům kdy mi to zrovna moc nejelo, jsem aspoň měl čas přemýšlet nad tím, kam výlet protáhnu. Díky tomu jsem si uvědomil, že kdesi na severu Švýcarska jsou Rýnské vodopády, což je další místo které jsem chtěl navštívit. Po pohledu do mapy a zjištění, že vodopády jsou od Bodamského jezera asi jen 50 kilometrů, byl cíl jasný. Po krátké obědové pauze na břehu jezera s výhledem na Kostnici, která je už v Německu, jsem pokračoval na východ podél řeky Rýn souběžně se švýcarsko-německou hranicí. Cesta utíkala docela dobře, protože mě motivovali cyklisté, kteří podél Rýna jezdili a když to jen trochu šlo pokusil jsem se s nimi chvíli vést v háku. Díky domu jsem se občas dostal do tempa, ke kterému bych se sám po pěti stech kilometrech cesty s batohem na zádech sám jen těžko vyhecoval.

Chvilku před tím, než jsem se dostal k vodopádům začalo pršet a pršet vydrželo až do

večera, kdy jsem za deště musel stavět tarp. Prohlídka vodopádů proběhla v dešti v modelu gumák s růžovými rukavicemi, ale taky úplně bez turistů, což, myslím si, zde bývá docela vzácné.


Fotky od vodopádů pak dokonale vystihují atmosféru, kterou jsem si na tom místě užil.

Tarp jsem ten večer stavěl v dešti a následující den ráno ho v dešti zase balil. Moc mě to

ale netrápilo, protože jsem věděl, že následující noc budu spát už doma v posteli a vlhký tarp a spacák budu moc v klidu usušit. V neděli jsem ujel asi 60 kilometrů, naposledy trochu zmoknul, a dojel jen pár desítek kilometrů před Basilej, kde jsem nasednul na vlak a zamířil zpět do Ženevy.

Opět to byl jeden z dalších vydařených výletů, kde jsem sám sebe přesvědčil, že i málo dní stačí na to, aby člověk mohl zažít super dobrodružství. Dohromady jsem ujel 581 kilometrů za čtyři a půl dne, nastoupal přibližně šest a půl výškových kilometrů, ale hlavně, a z toho mám radost největší, jsem dokázal hlavu přepnout z režimu “prší, počkám” do “prší, tak se obleču do deště a pojedu dál”.


Přibližná trasa výletu: https://mapy.cz/s/mojaluzape





194 views0 comments

Recent Posts

See All