Search

Z Ženevy do Monaka na koloběžce - část I.

Po tom, co jsem během posledních let podniknul s bráchou několik koloběžkových expedic z Českých Budějovic na nejrůznější místa v Evropě (Benátky, Split, Nordkapp, Vaduz) táhlo mě to na cestu i letos. Kvůli koronaviru to ale s jakýmkoliv cestování tenhle rok vypadalo bledě. Do toho mě trápilo koleno, a tak jsem si úplně nedokázal představit, že bych letos někam vyrazil.


Zatímco vloni jsem se v srpnu po návratu z Nordkappu cítil skoro nesmrtelný, letos jsem si touhle dobou připadal spíš jako totální lemra a dlouhé štreky na koloběžce s batohem na zádech jsem neviděl moc reálně. Sebevědomí mi nedodával ani fakt, že jsem v roce 2020 stál poprvé na koloběžce 20. července. Důvod byl ten, že jsem začal studovat v Ženevě, kam jsem si koloběžku plánoval přivézt na Velikonoce, což se ale kvůli pandemii nestalo, protože můj let domů byl zrušený. No prostě podmínka nebyla vůbec ideální…


Myšlenka na vícedenní koloběžkovou expedici mě ale pořád hlodala, a když jsem si v srpnu koloběžku konečně přivezl do Švýcarska a vyjel jsi tu pár kopců za barákem, zjistil jsem, že to s tou formou nebude až taková tragédie. A tak jsem začal koukat do mapy, kam by se dalo vyrazit. Rozhodl jsem se navázat na svojí loňskou solo expedici z Budějovic do Lichtenštejnska a do oka mi padl další mini stát - Monako. Z Ženevy lehce přes 500 kilometrů a s uvážením mojí formy a kopců na cestě jsem odhadnul, že bych to mohl zvládnout ujet zhruba za čtyři a půl dne, což je takový delší prodloužený víkend. Když jsem navíc zjistil, že začátkem září je v Ženevě jeden čtvrtek opravdu státní svátek, bylo vymalováno. “Pátek a pondělí si vezmu volno a jedu”, rozhodnul jsem se.


Začátek výletu

Zabalil jsem se, ve středu odešel z univerzity o trochu dříve a odpoledne jsem vyrazil směrem na jih. Cestovat takhle zase po roce byl skvělý pocit. Plný sil jsem k večeru dojel podle plánu kousek za Annecy. Nakoupil jsem si v supermarketu jídlo na večeři a snídani a na skryté louce si postavil tarp.


Krásné ráno v Alpách


Ráno mě v 6:15, ještě lehce za tmy, vzbudil budík. Nasnídal jsem se, stoupnul si na stupátko a rozjel se ranní mlhou. V protisměru jsem potkával auta, ve kterých lidé mířili za prací do nedalekého Annecy, ale v mém směru mě skoro nikdo nepředjížděl, a tak jsem si mohl prohlížet kopce kolem, které mě pomalu začaly obklopovat. Asi po třiceti kilometrech jsem začal sjíždět do města Saint Pierre-d’Albigny. Před vjezdem do něho jsem se rozhodl v lese ještě udělat rychlou hygienickou pauzu. Když jsem i s koloběžkou z lesa vycházel a zrovna jsem přeskakoval strouhu u silnice, uviděl mě takový starší pán, který šel proti do kopce. Jestli jsem normálně s koloběžkou ve Francii, nebo Švýcarsku za ufona, tak tady, když jsem navíc vycházel z lesa, kde nebyla žádná cesta, v dresu, na hlavě s helmou a velkým Kickbikem v ruce, jsem pro toho pána musel být ufonů král. Proto jsem se snažil nenavazovat oční kontakt, se slovy “bonjour” jsem pozdravil a Krásné ráno v Alpách. Chtěl jsem jet. Pán byl ale zvědavý, a tak neváhal a dal se se mnou do řeči. Teda “řeči”. On nemluvil anglicky a moje francouzština je stále téměř neexistující - něco už rozumím, ale mluvit neumím, takže naše konverzace vypadla spíš jako pantomimické divadlo. Pán prý kdysi jezdíval hodně na kole, a tak se zajímal o to, jak se dá na koloběžce jezdit. Na konci našeho společného “pantomimického divadelního představení” si chtěl mojí koloběžku potěžkat, ale protože měl v ruce hůl, potřeboval jí podržet. Tak jsme si na chvíli vyměnili stroje. On si půjčil mojí koloběžku a já si do ruky vzal jeho hůl. Myslím, že ta situace vypadala poměrně komicky. Nakonec jsme si podruhé si vyměnily naše (ná)stroje, rozloučili se a já pokračoval v cestě.


Těšil jsem se, že si ve městě koupím sváču, ale bohužel jsem nenarazil na žádný obchod, tak jsem pokračoval dál. Z vlastní zkušenosti vím, že když člověk jede sám a nemá jídlo, je hlaďák jedna z posledních věcí, které chce zažít, a tak jsem se snažil na jídlo moc nemyslet. Když si vzpomenu, že jsem se chtěl stavit v pekárně už asi na dvacátém kilometru a nakonec jsem si dal oběd po šedesáti kilometrech jízdy se sedmikilovým batohem na zádech, tak jsem k tomu hlaďáku neměl moc daleko. Po supermarketovém oběhu jsem odpoledne pokračoval údolím řeky L’Arc. V tomto úseku cesty jsem projel kolem odbočky na malebné stoupání Lacets de Montvernier. Bohužel jsem neměl času na zbyt a stoupání jsem si mohl prohlédnout jen zespodu od silnice. Jednou se sem ale určitě vrátím, abych si ho vyjel (kdo nezná, doporučuju si na internetu najít fotky).


K večeru jsem konečně dojel pod první velké stoupání na cestě, kterým byl Col du Galibier (2643 m.n.n). Plán byl ten večer se ještě před setměním dostat zhruba do půlky stoupání. Při své domácí přípravě nad mapou jsem objevil v této části trasy zkratku, ale ta obsahovala asi 1,5 kilometru terénní vložku, která byla v mapě značená jako turistická pěšina. Ve víc než desetikilometrovém stoupání jsem se v duchu modlil, aby to opravu bylo průchozí, protože jinak bych si úplně zbytečně vystoupal jeden vertikální kilometr, a pak se musel vrátit asi 17 kilometrů zpátky a to samé vyjet jen na druhé straně údolí. A to se mi fakt nechtělo. K tomu se hnala nějaká bouřka a mojí záchranou byla vesnice Valloire kde jsem si potřeboval nakoupit večeři a jídlo na další den. Jenže ta vesnice byla až za terénní vložkou.


Když jsem se dostal k začátku dobrodružného úseku, trochu už začínalo pršet a byly slyšet hromy z blížící se bouřky, takže zákaz vstupu, kvůli často padajícím kamenům mě neměl šanci odradit a zkratku jsem rychle proběhnul.


Terénní vložka


Po nákupu ve Valloire jsem se už za lehkého deště vrátil pár set metrů proti směru jízdy, kde jsem si u tenisových kurtů vyhlédnul luxusní budku na přespání. A protože ten týden zrovna končila turistická sezona, tak ani nebyl problém, aby mě tam nikdo neviděl.


První pořádné kopce

Následující den ráno jsem se se svítáním vydal na vrchol stoupání Col du Galibier. Zbývalo mi asi 18 kilometrů a zhruba 1400 výškových metrů. I když je to kopec pořádný, stoupání by se bez batohu asi dalo jet. Nebo by se s ním dalo aspoň chvíli bojovat. S batohem na zádech je ale už i 6% stoupání moc a s uvážením, že na vrcholu nekončím, ale do cíle cesty mi zbývají ještě dva a půl dne skrz Alpy s dvěma stoupáními nad 2000 m.n.m., udělal jsem si z toho tříhodinový výšlap. Cestou nahoru se mi zdálo, že vidím dole v údolí u potoka hejno supů. Připadlo mi to divné, ale doma jsem si přečetl, že v této části Alp se opravdu vyskytuje sup bělohlavý, takže jsem měl zpětně takový pěkný ornitologický zážitek.

Luxusní budka na přespání ve Valloire


Ve stoupání jsem potkal jen pár aut a za celou dobu mě předjel jen jeden cyklista. Byl všední den a ještě docela brzo ráno. Na vrcholu jsem stál už lehce po desáté hodině. Udělal jsem pár fotek a vydal jsem se do skoro 30 kilometrů dlouhého sjezdu do Briançonu.

Col du Galibier


Jelo se mi krásně, avšak kousek před Briançonem jsem zjistil, že mám nějak moc měkké zadní kolo. Řekl jsem si ale, že ho nebudu dofukovat, trochu do toho dupnu a dojedu do města, kde se naobědvám a při tom “gurmánském zážitku” někde u supermarketu na parkovišti dofouknu i koloběžku. Zpětně to hodnotím jako jedno z nejlepších rozhodnutí celé expedice, protože kdybych to udělal už někde při sjezdu, asi bych se býval docela prošel. Podařil se mi totiž servisácký majstrštyk…


U nákupního centra, kde jsem si dal oběd, jsem začal dofukovat zadní kolo - pěkně pumpičkou z Decathlonu, u které jsem se vždycky rozplýval nad tím, jak jde její hlavice krásně zašroubovat na ventilek. Tahle její vlastnost se ale stala fatální. Pumpičku jsem velmi dobře našrouboval a hned po tom jsem zlomil ventilek. Ne ale kompletně. Taková ta malá “tyčka”, která je uvnitř ventilku se nezlomila, takže pumpička byla přidělaná k zadnímu kolu. Přesně tak, aby koloběžku nešlo ani vést, protože kolo s pumpičkou na ventilku neprojde vidlicí. Nezbývalo mi, než to celé ulomit, nepoužitelnou pumpičku zahodit (ten ventilek se zlomil tak nešikovně, že bych to nevyndal ani kleštěmi) a zjistit, kde je nejbližší cyklo obchod, abych koupil duši a pumpičku. Naštěstí to bylo asi jen dvacet minut chůze.


V této ne úplně potěšující situaci jsem ale při procházce do obchodu čistě náhodou narazil na sportovním areál, kde byla lezecká stěna, na které vyhrál náš lezec Adam Ondra závod světového poháru v lezení na obtížnost. Objev té stěny mě, jakožto lezce, potěšil o to víc, že jsem závod sledoval online živě jen pár týdnů před tím. Po nákupu pumpičky a nové duše jsem mohl pokračovat dál. Cesta vedla spíše z kopce, ale i tak jsem přejel pár hupů, z nichž některé měly i patnáctiprocentní stoupání. K večeru jsem se dostal pod druhé velké stoupání na cestě. Tím byl Col de Vars (2108 m.n.m.). Po rychlém nákupu jídla na večeři a na snídani jsem se rozhodl zkusit ještě před setměním vystoupat zhruba do půlky stoupání, abych mohl být další den brzy ráno nahoře. Věděl jsem, že čas se mi bude hodit, protože následující den mě po Col de Vars ještě čekal Col de la Bonette (2802 m.n.m.)...


Pokračování příště...

255 views
  • Facebook - Grey Circle
  • YouTube - Grey Circle

KICKBIKE CZ, Na Křivce 9, 10100 Praha 10, info@kickbikecz.cz