Hrozně rád si plním klukovské sny. A jaký kluk by nechtěl klubovnu? Místo, kde je dovoleno cokoliv. Kam se dá zašít, poslechnout si dobrou desku, pustit si živák z Tour na plátně, zahrát si fotbálek, stolní hokej, basket, tivoli, karty, ruládu, šipky, nebo jen tak sedět a pít to, co zrovna zbylo v baru.
Letos jsem se klubovny dočkal. Trvalo to rovných 36 let, z nichž jsem polovinu strávil s koloběžkou.
Letí to rychle. Dnes je to přesně osmnáct let a osm dnů, kdy mi koloběžku přivezl ze Zlína vlak na Hlavní nádraží. Jinak to tehdy Petr Vavruša neposílal. A od té doby jsem toho zažil opravdu hodně.
Od prvních sjezdů Strahova a výprav za děvčaty, přes spousty závodů v lize i mimo ni, až po Tour de France a Giro d´Italia. Osmnáct let. Polovina života.
A teď ta klubovna. A v ní mimo všech těch parádních věcí stovky krabic s koloběžkami. A kluci, které znám ještě déle než koloběžku. Když jeden načne větu, ten druhý ví, jak ji dokončit, abychom se všichni zasmáli. Koukáme na ty krabice: „No nějak nám to za těch posledních osm let nabobtnalo, co? Krabice sem, krabice tam, ale zahraj mi teď pětka sousedé, ta přijde vždycky!“
Dohromady máme v nohách na koloběžce přes milion kilometrů, během nichž jsme měli obrovské štěstí. Potkali jsme a stále potkáváme spoustu lidí, kteří se na svět dívají stejně jako my. Takových, kteří stále dělají to, co je baví.
A právě o tom je KICKBIKE. Nemusíme si vymýšlet příběhy ušité horskou jehlou, protože máme takové, které se opravdu staly. A nejsou to jen sportovní příběhy, ale častěji ty životní. Děláme to, co nás baví, jinak bychom mohli zavřít krám.
Stejně jako nám, také mnoha dalším lidem koloběžka od Hannu Vierikka změnila život, a každý napsal svoji část příběhu značky koloběžek, které jsou tu již přes čtvrt století. Kdo ještě nezačal žít svůj příběh, může kdykoliv začít. Na to opravdu nikdy není pozdě.
Pokud hrajete dobře šipky, fotbálek, nebo Stigu (v té soupeře hledám zatím marně), dejte vědět a stavte se u nás. Nebo se pojďme jen tak projet. Zima končí a mám takové tušení, že tam venku na nás stále čeká něco velkého. Třeba nějaký další příběh. Člověk nikdy neví…
Honza Vlášek