Každá projížďka, ať trvá pár hodin nebo několik týdnů, má smysl. Jedu sama nebo s těmi, se kterými je mi dobře. S mužem a teď už i dětmi si užíváme jízdu, zastávky a dobrodružství. Je možné, že se láska ke sportu dědí v genech?
Právě na kole platí víc než jinde, že cesta znamená cíl. Přes hory, v údolích kolem řek nebo po stezce. Je vlastně úplně jedno, kam jedu, záleží jen na tom, jaká je cesta samotná. Vypětí sil, námaha, vyčerpání, ale hlavně radost, duševní rovnováha a spokojenost zároveň.
Když se dívám do nekonečné dálky, skoro se zdá, jako by svět nikde nekončil a svádí to k dalším kilometrům. Ale dříve nebo později začne srdce volat zpátky k domovu. Takže nabírám jediný správný směr, cítím v nohách příjemnou únavu a v mysli pocit malého soukromého úspěchu.
Nečeká mne cílová rovinka, ale dlouhý sjezd. Po lesní cestě až do údolí, kde se podél řeky mění teplý letní vzduch na vlahý a příjemně chladí. Pak už jen pár šlápnutí a jsem doma. Tam, kde jsou pro mne dveře vždy otevřené a kde srdce radostí poskočí.
Commentaires