Search

Z Ženevy do Monaka na koloběžce - část II

Ondra Theiner a jeho cesta přes alpské velikány do Ženevy. Koukněte i na první díl, pokud jste nečetli...


K večeru jsem se dostal pod druhé velké stoupání na cestě. Tím byl Col de Vars (2108 m.n.m.). Po rychlém nákupu jídla na večeři a na snídani jsem se rozhodl zkusit ještě před setměním vystoupat zhruba do půlky stoupání, abych mohl být další den brzy ráno nahoře. Věděl jsem, že čas se mi bude hodit, protože následující den mě po Col de Vars ještě čekal Col de la Bonette (2802 m.n.m.).


Na úpatí stoupání jsem si z mobilu pustil z mobilu nahlas hudbu a začal stoupat, když vtom proti mně jde člověk. Vypadal trochu jako bezdomovec. Špinavý batoh na zádech, IKEA tašku přes rameno a když se přiblížil ještě víc, tak jsem zjistil, že od loktu dolů nemá pravou ruku (možná se ptal proto, že spolu s rukou přišel i o hodinky). Chtěl jsem ho jen minout, ale on na mě zavolal a ptal se, kolik je hodin. Francouzsky jsem mu rozuměl, ale protože jsem neuměl francouzsky odpovědět, ukázal jsem mu hodinky. On na ně ale neviděl, takže do ruky vzal buzolu, kterou měl pověšenou na krku a skrz lupu na na jejím konci se mi začal asi z deseti centimetrů na hodinky dívat.



S Alexem

Když už jsme však navázali kontakt, tak mu to nedalo a zeptal se (teď už francouzštinou říznutou špatnou angličtinou, abych mu lépe rozuměl), kam mířím. Potom se mi představil jako Alex a vyklubal se z něj pohodář, který se byl podívat v Nice na start Tour de France a teď šel a stopoval přes hory zpátky domů. Nakonec jsme se zapovídali asi na 20 minut až jsem se začal bát, že to do vsi, u které jsem chtěl spát někde v autobusové zastávce (která jsem doufal že tam bude), nestihnu. Nechtěl se mi stavět tarp. Alex mě naštěstí ujistil, že tam jsou minimálně dvě zastávky a asi dva turistické přístřešky, takže tarp nebude potřeba. To mě uklidnilo. Pak se mě ještě zeptal, kdy chci být v Monaku. Když jsem mu řekl, že za dva dni, tak mi odpověděl “Non, non! C'est impossible!”. Já jsem ale doufal, že by to možné být mělo a zároveň mě to slovíčko “impossible” tak namotivovalo, že jsem ještě před setměním do vsi těch sedm kilometrů do kopce dojel a koloběžku jsem nevedl.


Dorazil jsem už za šera a podařilo se mi dokonce najít luxusní místo na spaní. I tady totiž právě skončila letní turistická sezona, takže jsem našel jakýsi hotel, který byl evidentně mimo provoz (na oknech měl okenice), zato měl parádní ochoz pod střechou. Tak jsem se “ubytoval”.


Spaní v hotelu

Nejvýše položená silnice v Alpách

Další den ráno jsem si dal na rozcvičení osm kilometrů chůze do kopce a před devátou jsem stál na Col de Vars. Potom následoval asi hodinový sjezd, ve kterém jsem už docela mrznul. Obzvlášť v údolí, kde byl ještě stín. Dojel jsem do Jausiers, kde jsem se najedl a nakoupil jídlo až do večera, protože jsem nevěděl, jestli to do večera do nějakého obchodu ještě stihnu. Čekal mě totiž přejezd přes Col de la Bonette, který je nejvyšší průjezdní silnicí v Evropě. Ta nejvýše položená je ve Španělsku, ale je slepá a stoupá do více než 3000 metrů. Na Facebooku jsem četl, že Jelen má pro příští rok vymyšlenou další vrchařskou výzvu a moc bych se nedivil, kdyby to byl “The Wall 2” ve Španělsku v pohoří Sierra Nevada.


Stoupání na Col de la Bonette z Jausiers je dlouhé asi 23 kilometrů, takže jsem to odhadnul na něco lehce přes čtyři hodiny chůze nahoru. Občas jsem i jel. I tenhle kopec by mohl být bez batohu jetelný. Tak někdy příště… Když jsem se po více než čtyřech hodinách dostal nahoru, přivítala mě banda cyklistů, kteří na mě zvedali palce a hned potom mi silnější paní v sandálech, která se nahoru evidentně vyvezla autem, položila otázku. Zeptala se francouzsky, ale tohle jsem jí rozuměl moc dobře a možná bych po tom dlouhém, stoupání čekal lepší otázku. Vy si můžete tipnout, na co se ptala (není to těžké). Napovím, že odpověď byla: “Ano, střídám”.

Když jsem se trochu pokochal výhledy, začal jsem sjíždět. Až na pár kopců těsně před Monakem to mělo být teď už víceméně jen z kopce. Minul jsem směrovku, která ukazovala 100 kilometrů do Nice, které leží hned vedle Monaka a pomalu jsem si začal říkat, že tam dojedu. Ten den večer se mi tachometr zastavil na 127 km.


Col de la Bonette

Dojez do Monaka

V neděli ráno mi zbývalo už jen 70 kilometrů do Monaka. Vyrazil jsem opět brzy ráno a pokračoval z kopce údolím řeky La Tinée. Asi po hodině jízdy jsem začal stoupat do kopců, které jsou už kousek od pobřeží Středozemního moře. Kopce to nejsou velké, ale i tak se několik set metrů jednom stoupání dá nabrat. Navzdory tomu, že byla téměř polovina září, teploty stoupaly až k 33° C a to úplně nemusím. Radši trochu mrznu, než se peču na slunci.


V jednom ze stoupání jsem minul jednu zapomenutou šipku značící trasu letošní Tour de France. Peloton tu jel už před týdnem, a tak mi to nedalo a pro šipku jsem se jako pravý Čech vrátil. Byla dost velká, takže jsem ji o pár centimetrů musel zkrátit, aby se mi vešla zastrčit za zádovou konstrukci batohu, ale měl jsem z ní radost a přitom si vzpomněl na kluky, kteří jeli v roce 2013 stý ročník Tour de France na koloběžce.


V tropických teplotách jsem vyjel ještě jedno delší stoupání a najednou se mi naskytnul pohled na moře a Monako hned pode mnou. Měl jsem obrovskou radost, protože jsem byl už skoro u konce cesty a i přes počáteční pochyby jsem se dostal do cíle, a to ještě pár hodin před mými původními odhady. Díky tomu mi zbýval čas na krátkou prohlídku Monaka, mohl jsem se podívat na Casino v Monte Carlu, poslat pohled domů, a taky se vykoupat v moři. To všechno byla velmi příjemná třešnička na dortu a luxus, který jsem na mých předchozích cestách většinou nezažil. Třeba vloni na cestě do Lichtenštejnska jsem přijel do Vaduzu těsně před setměním, tak akorát abych stihnul poslat pohled a postavit si tarp. Ten jsem tehdy stavěl na louce asi čtyři sta metrů od knížecího hradu, protože lepší místo jsem před tím, než padla tma, nestihnul najít. Ráno jsem odjížděl vlakem brzy ráno. Podobně prohlídka Benátek byla po týdenní cestě asi tak na dvě hodiny a ve Splitu jsme s bráchou taky dlouho nepobyli. Tentokrát jsem si ale mohl dopřát ten luxus a konec dobrodružství si pěkně vychutnat, protože vlak mi jel až následující den odpoledne z nedalekého Nice.


U Casina v Monte Carlu
Monako

Ten večer jsem se rozhodl přespat na pláži. Sice jsem si na internetu přečetl, že se to nedoporučuje, kvůli podivným individuím, která na pláži mohu v noci potkat, ale já jsem si myslel své. Kdo by za mnou na pláži mohl přijít? Když mě nikdo neuvidí, že se tam chystám spát, spacák vyndám až bude tma až když budu na pláži sám a před východem slunce ráno odjedu. Když jsem navíc v pohodě přespal v Lichtenštejnsku kousek od knížecího hradu, tak co bych nezvládnul přespat na pláži. Můj plán neměl mezery…. teda skoro.

Začalo to komáry. Aby mě nesežrali, vlezl jsem si do spacáku, ale po chvíli mi došlo, že ve 23°C se v noci pod svým spacákem s limitem kolem nuly nevyspím ani když bude rozepnutý. Vzal jsem si teda na sebe dlouhé nohavice a rukávy a zkusil jsem usnout. Bohužel moje dlouhé nohavice byly elasťáky a ty proti komárům moc nepomáhaly. Rozhodl jsem se tedy přesunout svoje ležení na konec pláže, kde bych si postavil tarp. Teď na pláži nebyl už nikdo a navíc byla už tma. Když jsem se dostal na konec pláže, zjistil jsem, že tahle část je nudistická. “No co”, řekl jsem si, “v noci tu nikdo nebude a ráno před východem slunce vypadnu”. Po tmě bez baterky, aby mě nikdo neviděl, jsem postavil tarp a šel jsem spát. Bylo těsně před půlnocí a už jsem skoro spal, když ještě v takovém polospánku jsem uslyšel kroky. Vykouknul jsem ven a tam stál chlapík.


Pozdravil mě, svléknul se donaha a šel se vykoupat. Po chvilce vylezl z vody a začal dělat jakási dechová cvičení. Klid mi to nedodalo, ale rozhodl jsem se chvilku počkat. “Přece za chvíli musí odejít” říkal jsem si. Čekal jsem asi dvacet minut, ale on tam pořád byl. Navíc asi tak tři metry od mého tarpu. Ta pláž měla nejméně tři kilometry a i když nudistická část, na které jsem se nacházel, měla asi sto metrů, tři metry byly přece jenom dost blízko na to, že tam nikdo kromě nás nebyl. To už mi nedalo, tak jsem znovu vykouknul z tarpu a zeptal jsem se co se tam chystá dělat? Odvětil, že prý nic, že se jenom přišel vykoupat. Potom se mě zeptal odkud jsem. Odpověděl jsem po pravdě, že z Česka, což ten nudista vzal jako dobrou záminku k začátku rozhovoru a začal: “V Česku máte pěkný holky a taky je odsud dobrý porno, ne?”. Zajímavý způsob jak začít konverzaci, pomyslel jsem si. Udělal jsem ale něco jako “hmmm” a už jsem věděl, že ten den budu svoje spací místo měnit nejspíš podruhé. Položil jsem tedy ještě asi úplně zbytečnou otázku, jestli tam bude pořád a on mi odpověděl: “Jo, já jsem strašně opilej a budu tady spát. Teda jestli mě nepozveš k sobě dovnitř.” To už jsem věděl, že tady spát opravdu nebudu a že jakékoliv dohadování nemá smysl. I kdyby odešel, tak bych nespal klidně, protože by o mě ten pan Párek, jak jsem ho pracovně nazval, věděl (při celé konverzaci stál nahý). Na závěr jsem se při balení tarpu ještě dozvěděl, že prý je takhle na pobřeží těžké najít sex. Tak jsem mu popřál hodně štěstí v hledání a kolem půl jedné ráno jsem z pláže ještě vyrazil na silnici. I přesto, že je pobřeží až do Nice celé osídlené, podařilo se mi na mapě najít malý poloostrov na kterém byl pěkný borovicový háj. V půl druhé ráno sice bylo pořád vedro a komáři lítali, ale už jsem byl dost unavený na to, abych měl problém usnout. Tady jsem už tarp nestavil. Na ty čtyři hodiny spánku to stejně nemělo cenu. I tak jsem se ale vyspal docela dobře.


Východ slunce

Cesta domů

Ležení jsem zabalil před šestou hodinou ranní a šel jsem pozorovat východ slunce. Sice jsem se moc dlouho nevyspal, ale nebýt toho nočního zážitku s panem Párkem, určitě bych nepozoroval východ z tak krásného místa. Potom jsem se ještě vykoupal v moři a dojel pár zbývajících kilometrů do Nice, odkud mi jel odpoledne vlak. Prohlédl jsem kousek města a šel jsem na pláž, kde jsem si umyl koloběžku na cestu do vlaku. Díky cestě na pláž jsem měl šanci vidět promenádu, která byla ještě pořád vyzdobená v barvách dresů Tour de France (žlutá, zelená a bílá s červenými puntíky), jenž odsud letos startovala.


Tady jsem myslel, že dobrodružství skončilo, ale to jsem nevěděl, co mě čeká. Nejdřív mě málem nepustili do TGV (francouzského rychlovlaku) s koloběžkou, protože jsem ji neměl v obalu. To jsem nevěděl a ani paní u pokladny mi to neřekla. Když jsem se jí ptal, řekla mi jen, že koloběžka musí jít složit. To jsem vyřešil tak, že jsem ze svého Kickibe Race Max 28 udělal Kickbike Clix tím, že jsem z něj vynadal kola. To stačilo na to, abych z něj podle paní u přepážky udělal skládací koloběžku. Když mi tedy při vstupu do vlaku řekli, že na to musím mít ještě obal, nezbývalo nic jiného, než se spolehnout na smutné oči. Ty naštěstí zafungovaly a mohl jsem nastoupit.


Pro ty, co článek dočetli až sem, tak prozradím, že ten trik s vyndáním kol z koloběžky funguje i u Českých drah. Ozkoušeno během mnoha cest s koloběžkou vlakem po České republice, nebo dokonce vlakem z Lichtenštejnska zpátky do Česka. Pak to průvodčí neberou jako kolo, za které se musí platit. Nicméně, pokud by chtěli zaplatit, tak bych se s nimi rozhodně nedohadoval. Teď jen doufám, že si tohle nějaký průvodčí nepřečte a tenhle trik nám nezatrhne. Teď ale ještě zpátky k příběhu…


Francouzský rychlovlak jel už asi tři hodiny, když klidnou jízdu přerušil mladý kluk, který byl očividně dost naštvaný. Hnal se uličkou a za ním běžela a křičela na něj nějaká slečna - asi jeho partnerka. Utíkat přestal u čtyřsedačky úhlopříčně přes uličku od mého místa a dost brutálně začal mlátit kluka, který tam seděl pravděpodobně s jeho partnerkou. Po chvíli přibyli další lidé, kteří se je snažili od sebe odtrhnout a v jednu chvíli jich tam v sobě bylo asi šest. Viděl jsem, jak jeden z nich má dokonce rozražený ret a na sedačce byla krvavá šmouha. Do toho ti dva na sebe celou dobu křičeli. Cestující, kteří v tomhle MMA utkání nebyli zapojení, se radši klidili pryč a někteří se ptali, jestli mají volat policii. No, byla to bitka, jakou jsem dlouho (možná nikdy) neviděl. Sice francouzsky začínám malinko rozumět, ale abych rozuměl vřískajícím Francouzům, tak na to to ještě není. Pána, co seděl vedle mě, jsem se proto zeptal, co se stalo a on mi lámanou angličtinou řekl, že to prý bylo něco kvůli dětem. Nevím co přesně, ale tohle vypadalo, jak kdyby ten chlapík, který s bitkou začal, zjistil, že není otcem dítěte, které měl za vlastní a otcem byl ten, který dostal nakládačku. Zbylé dvě hodiny cesty do Ženevy pak už proběhly v klidu.

Když jsem plný zážitků z celé letošní expedice dojel z nádraží na koloběžce domů, měl jsem ohromnou radost, protože jsem dokázal něco, o čem jsem si ještě pár týdnů nazpět myslel, že letos nebude možné.


Nice ve stylu Tour

Epilog

Při odjezdu vlakem z Nice jsem se z SMSky od svého sploubydlícího dozvěděl, že část francouzských Alp, kterými jsem v posledních dnech projížděl, se dostala ve Švýcarsku na červenou listinu v souvislosti s koronavirovou pandemií, což by znamenalo, že budu muset být po návratu 10 dní v karanténě. Naštěstí pro mě nebydlím přímo v Ženevě, ale ve Francii, jen pár set metrů od švýcarské hranice. Na deset dní jsem měl tedy homeoffice, protože ve Švýcarsku jsem se nemohl pohybovat venku. Ve Francii se na mě ale žádná karanténa nevztahovala. Ještě že tak, protože díky tomu jsem se mohl jet podívat na vlastní oči na dojezd 18. etapy Tour de France 2020, která finišovala jen 25 kilometrů od Ženevy.

221 views
  • Facebook - Grey Circle
  • YouTube - Grey Circle

KICKBIKE CZ, Na Křivce 9, 10100 Praha 10, info@kickbikecz.cz